Nedočteno poprvé...a doufám, že naposledy.

Stalo se vám někdy, že jste knihu odložili aniž byste jí dočetli do konce? I když mě nějaký titul zklamal nebo nesplnil má očekávání, stejně jsem ve čtení pokračovala, protože většinou mi všechny ty nezajímavé stránky vynahradil závěr, který mě posadil zpět do křesla a okamžitě změnil můj názor.

Jenže v případě knihy Zády k sobě mi to vůbec nešlo. Hned na začátku jsem zjistila, že je kniha psaná zvláštním stylem a jazykem, než na jaký jsem zvyklá. Na to se dá v klidu přepnout.. knihu proplétají kapitoly, které na sebe okamžitě navazují nebo je mezi nimi i rozdíl několika let, u toho se počítá s tím, že to čtenáři dojde a není na to nijak upozorňován. 

Jako pozitiva musím vyzdvihnout zajímavě sepsané dialogy a hlavně charaktery postav. Každá postava je nějak vyjímečná a má svůj vlastní pohled na svět a dění kolem. Což se mi líbí, protože to nejsou jen nějaké ovečky ve stádu. Dále má kniha skvělý nápad na strhující příběh, jen se mi zdá, že toho autorka vůbec nevyužila a spíš se mě snažila unudit k smrti...

Samotný děj je dost depresivní a odehrává se, až na nějaké malé výjimky, na jednom místě resp. v jednom domě. Kdyby měla nějaký spád a neopakovala by mi pořád dokola jeden problém možná bych jí dočetla. Skončila jsem zhruba ve třech čtvrtinách (teď si asi říkáte, proč jsem to zabalila takhle před koncem). Nemám v plánu jí dočítat, vlastně mi tato kniha způsobila i takovou čtecí pauzu, protože jsem jí nechtěla odložit, ale zároveň jsem neměla ani chuť v četbě pokračovat. Někomu se může líbit, ale můj šálek čaje to rozhodně není. Škoda. Podle anotace jsem se těšila na originální příběh...

Dostal se tento titulek do rukou někomu z vás? Dočtete vždy úplně všechno?

Já doufám, že už při výběru četby nesáhnu vedle a nebudu muset nic dalšího přidávat pod tuto rubriku.

Anita


Anotace:
Další naléhavý psychologický román držitelky prestižní Německé knižní ceny. Východní Berlín a okolí ve druhé polovině padesátých a v první polovině šedesátých let minulého století. Násilně prosazovaná socialistická ideologie a její praktické důsledky, zejména stavba proslulé berlínské zdi uzavírající cestu na Západ, neblaze ovlivňují osudy dvou dorůstajících dětí a později mladých lidí. Ella a její o rok mladší bratr Thomas žijí s matkou, která má zájem pouze o svou práci - je sochařka - a o ideje socialismu. Děti jsou pro svobodnou matku jen jakási přítěž a zároveň hromosvod. Ella a Thomas jsou jako děti jeden druhému oporou, i když Thomas podléhá dominantnější Elle a na rozdíl o dní miluje krkavčí matku. Zády k zádům sedávají někdy sourozenci, když Ella vypráví smyšlené historky. Zády k zádům znamená ovšem nejen oporu, ale také rozdílný pohled na svět, rozdílné směřování, rozdílné cíle. Ella se ve své nevyrovnanosti utíká do hysterie a bezcitnosti, zvláště poté, co je zneužita agentem státní bezpečnosti, Thomas se naopak uzavírá do svého nitra, tiše trpí a miluje a cíleně směřuje k dobrovolné smrti. Protest proti nelidsky chladné matce a heslům její ideologie se tak promítá do slovních projevů jejich dětí - Ella si z bezradnosti vymýšlí slova, která mají znít jako čarodějnické formule, zaklínající i uzdravující, Thomas píše básně, v nichž se soustřeďuje na tematické okruhy strachu a smrti. Básnické pokusy, které provázejí text a dokumentují vnitřní stav mladíka, jsou doslovně citované autentické pokusy autorčina strýce, který jako mladý muž v roce 1962 spáchal sebevraždu.