Pouze knihy, nic míň..

"Joonu Linnu si představuji jako toho nejlepšího chlapa na světě, člověka, se kterým bych se možná i podělila o oběd, jak by mi byl sympatický. Tento detektiv, hlavní hrdina, nebudu říkat, že jeho schopnosti a dovednosti nejsou trošku supermanovské, to bych tedy pěkně kecala a já kecat nehodlám, má své zvláštní kouzlo, a i přes všechna jeho pozitiva ho máte rádi, oblíbíte si ho a prožíváte jeho příběh s ním. Ale pozor, Joona Linna má vždycky pravdu a vždycky to každého donutí uznat! Protože on to přeci říkal!"

(část mé recenze z Hypnotizéra)
Lars Kepler je pseudonym, za kterým se skrývá Alexandra Coelho Ahndorilová a Alexandr Ahndoril, manželská dvojice zavedených švédských autorů. Oba mají rádi thrillery a rozhodli se společně napsat knihu, která by nebyla ovlivněna tvorbou spojovanou s jejich jmény. Chtějí do žánru vnést nové prvky inspirované filmem, nové charakterové typy a zápletky. To bude i nadále cílem románové řady podepsané jménem Lars Kepler. (zdroj)

Playground, playground, playground... aneb další Keplerovka, která má obrovské očekávání. Bude lepší než předchozí knihy nebo to bude absolutní propadák? Po mém čtecím maratonu pěti detektivek s kriminálním komisařem Joonou Linou a následnou pauzou, během které jsem si naordinovala trošku oddechovější a "klidnější" knihy, nebo jsem si to alespoň myslela, jsem neodolala a sáhla po další keplerovské tvorbě. A jak to dopadlo?

Titulek knihy na mě křičí "Dětské hřiště", autora samozřejmě znám, takže není důvod váhat a nesu si knihu domu. Pustila jsem se do ní bez jakéhokoli čtení recenzí, dokonce i anotaci jsem si vyhledala až po přečtení několika stránek. Možná vás napadla otázka, proč jsem si vyhledávala informace o knize až v průběhu čtení a proč jsem to vůbec udělala, když už jsem Playground měla v ruce? To je hodně zajímavá otázka...

Stalker je osoba, posedlá sledováním jednotlivce či vybrané skupinky lidí až v neúměrné míře. Ovšem ve tmě je králem ten, kdo je slepý.

Přelom podzim-zima je ideálním obdobím na dlouhé večery či pozdní odpoledne, kdy si zalezete pod deku do svého oblíbeného křesla s hodně tlustou knížkou, hrnkem teplého čaje a něčím skladkým k zakousnutí. Když si tam tak sami se svým rozečteným příběhem sedíte pod rozsvícenou lampičkou nemáte občas divný pocit, jakoby vás za oknem někdo pozoroval? Tak přesně z toho důvodu je čtení Stalkera v této době opravdovým dobrodružstvím, s nímž vám srdeční rytmus rozhodně nezůstane v klidu.
Kriminální komisař Joona Lina je již přes rok nezvěstný, někdo ho považuje za mrtvého, někdo doufá v jeho návrat, někdo věří, že žije hodně daleko od všeho zla, před kterým utekl. Kdo má pravdu? Saga Bauerová, kterou po knize Písečný muž nemusím nijak představovat, protože blíže se k ní už dostat nedá, nepřestává pátrat po důkazu, že je Jurek Walter mrtvý, tohoto muže také není třeba dále přibližovat. Snad jen připomenu, Jurek je právě ono zlo, před jehož hrozbou Joona Lina uprchl. A ejhle. Saga přichází s důkazem, podařilo se jí získat část Walterova prstu, který se s jeho otisky dokonale a sto procentně shoduje. Neváhá ani vteřinu a okamžitě se vydává hledat Joonu, aby mu onu úžasnou novinu sdělila. Není totiž jediný důvod, aby se Joona nadále muset skrývat a žít mimo civilizaci, když je Jurek poražený. Bohužel zlo nikdy nespí a na scénu přichází krutý vrah, který se v křehké a lehké lidské schránce dere po několika letech opět ven...

Švédská zimní vichřice, železniční most, pobledlý mladý muž s legionářskou nemocí, hučící lokomotiva. Takto nás Kepler s Jonnou Linou uvede do svého dalšího detektivního vyprávění. Tentokrát se budeme muset obejít bez Erika, velmi dobře známého hypnotizéra, což je podle mě škoda, ale co naděláme. Naopak se nám otevřou dveře do života Sagy Bauerové, která bude mít v knize dostatečně velký prostor, aby si nás omotala kolem prstu. Můžeme si tedy knihu rozdělit do tří dějových částí, jedna se bude týkat Joony a jeho rodiny, ano on má rodinu, pořád tomu nemůžu uvěřit, ale je to tak, další kus je věnovaný Saze a její rodině a životě, dozvíme se o ní spoustu věcí, ale návod, jak se stát krásnou vílou nečekejte, poslední část bude věnována samotnému a hlavnímu příběhu knihy a to... Co má společného Jurek Walter a před třinácti lety unesené děti známého spisovatele Michael a Felicia?
Jsou situace, které se neustále opakují, jelikož nám jejich autor nemá moc co dát. Jeho slovní zásoba nestačí na rozepsání se po několika stránkách a příběh se tak už v páté kapitole začne navracet zpět na začátek nebo bloudí do nesmyslných míst hlubokého lesa a snaží se vytěžit co nejvíce i ze zamrzlých veverek sedících na jedli. U Keplera tomu tak není, má jakési kouzlo, které nás dokáže udržet bdělé i ve velmi časných ranních hodinách, možná je to způsobené napínavým vyprávěním, popisováním okolního světa, který se nám při čtení přestěhuje do obýváku, nebo jen strachem, protože strach hraje v jeho detektivkách hodně zásadní roli. A je všude...

Kepler po třetí a stále baví, napíná, upoutá, poučí, překvapí a opět nás dostane. Nepřeháním.

Vnímáte při čtení knihy každé slovíčko nebo jen letmo sledujete řádky a do paměti si vypisujete pouze okamžiky, které se vám zdají důležité a potřebné pro následující průběh děje? Osobně to mám nastavené tak, že se chci co nejdříve dostat na konec knihy, chci odhalit všechna její tajemství a užít si ten pocit, kdy dočítám poslední stránky a přikyvuji, děsím se, raduji se, chápu, nechápu, případně se těším na pokračování. Na druhou stranu, jakmile knihu zavřu, vytáhnu z ní záložku a odložím zpět na své místo do knihovny, začne mi být líto, že už si ten příběh nikdy znovu neužiji tak, jak tomu bylo poprvé. A právě kvůli tomu si knihu vychutnávám na maximum a snažím se, aby mi nic neuniklo a příběh se ke mě dostal v takovém kouzlu, v jakém ho jeho autor vytvořil. A přesně to vám při čtení Keplerovek doporučuji.
Svědkyně ohně nás po menším politickém rozbroji v podobě Paganiniho smlouvy opět vrátí do oblasti psychologie. Dýchne na nás temná atmosféra, otevřou se nám brány do světa spiritismu a samozřejmě na nás čeká mnohem více než v předchozích dílech (Hypnotizér, Paganiniho smlouva). I zde platí, že další a další dílo je lepší než předchozí. Kepler nás neomrzí a má pořád co ukázat.