Pouze knihy, nic míň..

Kdybyste mi před pár lety řekli, že budu dobrovolně bez vzpoury číst román, kterým je popsáno skoro dvanáct-set stran, bez ilustrací a vsuvek, jenž šikovně zabírají místo, opravdu bych vám nevěřila. A ejhle, Mořeplavec od mých očí odplul stejně rychle, jako se k nim dostal. Tuto knihu, kterou velice snadno můžete zaměnit za běžnou cihlu, jsem přečetla na několik dlouhých zátahů. Četla jsem jí s obrovským očekáváním, napětím a ani v jedné z šedesáti-tří kapitol na mě nečíhaly nudné pasáže. 

Mořeplavec přímo navazuje na předchozí román (poznámka: celá sága se týká historických románů, to je jejich správné zařazení, ale já zde používám "pouze" označení román) Vážka v jantaru, která samozřejmě musela skončit otevřeně a napínavě, jinak by se čtenář na Mořeplavce tolik netěšil. Pokud čtete knihy poctivě postupně, příběh Jamieho a Claire pro vás skončil na vrcholu zvaném Craigh Na Dun. V tomto okamžiku není daleko k uronění slzy, protože následujících dvacet let nebudou pro nikoho vůbec příjemné...

Jamie málem zemřel v bitvě u Cullodenu, již po několikáté jsme nuceni představovat si hlavního hrdinu jako unaveného, psychicky zničeného mladého muže, kterému život nepřestává házet klacky pod nohy. Ocitá se na dně, ale tentokrát není tak jednoduché vzchopit se, zapomenout a žít dál, bez Claire a potomka, kterého nejspíš nikdy nepozná. Jamie ztratil vše, co mohl, straní se od své sestry a její rodiny, jelikož oni to poslední, na čem mu záleží. Společně s dalšími přeživšími zajatci kruté a osudné bitvy čeká na svůj soud, netuší jestli bude popraven zítra nebo za několik let, netuší, co všechno ho ještě čeká a jestli vůbec prožije ještě nějaká dobrodružství. Cítil by se jinak, kdyby předem věděl, že ho zachrání jeho dobré skutky a jedno z mnoha lidských rozhodnutí, kterým tehdy zachránil život anglického mladíka?

O dvě stě let později Claire přivádí na svět dítě, jehož biologickým otcem je Jamie. Pro Claire neexistuje nic důležitějšího, než z malého miminka Brianny vychovat dokonalou dceru, na kterou by byl její otec pyšný. O to se pokouší se svým manželem Frankem, se kterým uzavřela dohodu a ze všech sil se snaží žít dál, jakoby se z posledních několika let nikdy nic nestalo. Samozřejmě, že není možné jen tak vypustit část svého života. Obzvlášť, jedná-li se o ty nejkrásnější roky strávené se svou osudovou láskou. Tomu se Frank nemůže vyrovnat, i když se snaží sebevíc. Brianna roste, podobá se stále více Jamiemu, studuje historii. Netrvá tedy dlouho a příběh začíná gradovat. Na to přesně čtenář čeká. Díky dceři a jejímu příteli Claire zjistí, že Jamie v bitvě u Cullodenu nezemřel, on žije dál a živí se jako tiskař. Čtenáře proto okamžitě napadne myšlenka, že se na místo Craigt Na Dun určitě ještě vrátíme...

Možná vás zajímá, proč se kniha jmenuje Mořeplavec. Ano, tušíte správně, že se obrovská část děje bude ocitat na moři. Bude to nuda, říkáte? Měla jsem stejná očekávání, ale Diana Gabaldon mě okamžitě vyvedla z mého omylu. Kniha je čtivá, napínavá, humorná, krásně dorážlivá a přímo psaná pro náročnějšího čtenáře románů. Chvíli jste nahoře, chvíli padáte dolů a vůbec nevíte, kam dál vás vlny moře zavedou. Moc se mi líbí, jak autorka využívá všech postav, jaké kdy vytvořila a čtenáři představila. Zamotané smyčky, větve rodokmenů, situace, kterým jste nevěnovali příliš pozornosti a ony nakonec hrají velikou roli v pokračování příběhu. Doslova každým okamžikem na čtenáře vykukují nové události a odkrývají se tajemství, o jakých se mu ani nezdálo. Občas uhodne, co bude na následující stránce, ale i přesto bude ve velikém očekávání a knihu zhltne jako malinu.

Jedná se o historický román, neobyčejný román, obsahující prvek sci-fi, kterým bych nazvala cestování v čase pomocí kamenů na vrcholu Craigt Na Dun. Samozřejmě, že je příběh velice rozvášněný, přetéká láskou, nesmrtelností hlavní milostné dvojice, obrovské dávky štěstí a neuvěřitelných zvratů, které se zajisté v reálném životě nikdy nestanou. Ovšem, nebylo by nudné, číst  pouze čistě reálné příběhy bez špetky fantazie? Diana Gabaldon má fantazii úžasnou, má velmi dokonale promyšlené povahy jednotlivých postav a vždy ví, jakou figurku v dané situaci vytáhnout. Nebojí se jim ublížit, ani jim připravit krásné chvíle. A právě proto, je tento román tak čtivý a napínavý.


Anita

Anotace:

K vášnivému setkání Claire s Randallem došlo již dávno. Před dvaceti lety cestovala Claire zpět v čase do 18. století a do náruče galantního Skota jménem Jamie Fraser. Pak se vrátila do svého století, aby porodila jeho dítě. Věřila, že v tragické bitvě u Cullodenu zahynul. Přesto na něj nikdy nezapomněla, a její tělo po něm ve snech stále touží.

Pak Claire zjišťuje, že Jamie u Cullodenu nepadl, ale žil dál a vrátil se na své panství. zde se několik let skrýval v jeskyni, kam mu jeho poddaní nosili jídlo, než se vydal Angličanům, aby jeho lid přežil z peněz za jeho hlavu. Při pobytu ve věznici se spřátelí s jejím velitelem, jehož život kdysi ušetřil, a zároveň objevuje tajemný zlatý poklad u severního pobřeží. Po rozpuštění věznice jsou vězni převeleni do amerických kolonií, ale Jamie je ušetřen a poslán jako sluha na anglický statek...

Claire se k němu vrací a je odhodlaná zůstat s ním v jeho době. Claire si musí zvolit svůj osud a najít odvahu čelit vášni a bolesti, které ji čekají. A také životu nebezpečným intrikám rozpoutaným v rozděleném Skotsku. Čeká ji nebezpečná cesta do neznáma, která navždy zpečetí, nebo definitivně zničí jejích lásku.

Stacy Schiff napsala strhující vyprávění o příběhu, který se udál před více než třemi sty lety. 17. století, první pražská defenestrace, čas třicetileté války, velký londýnský požár... a během toho všeho se událo něco, o čem většina čtenářů příliš neví. A právě díky Stacy se můžeme o těchto krutých čarodějnických procesech dozvědět mnohem víc, možná i víc, než budeme schopni v klidu vstřebat. 

Buďme k sobě upřímní. Mimo jiné čtu velmi ráda knihy, které nekončí happyendem, postavy v nich většinou trpí, prožívají něco hodně děsivého, celý příběh je chladný a zanechá ve čtenáři mrazivou stopu, která se bude hodně dlouho ohřívat. Přesně to jsem prožívala u mé oblíbené knihy Chlapec v pruhovaném pyžamu nebo u Chlapce na vrcholu hory, také jsem nedávno dočetla hodně smutný příběh V šedých tónech. A přesně pro takového čtenáře, jakým jsem já, je právě kniha Čarodějnice: Salem 1692. Proto si dovolím tvrdit, že musíte patřit mezi tuto cílovou skupinku, abyste si v knize našli to své, líbila se vám, četli jí se zadrženým dechem a nenechali se odradit historickými fakty  a událostmi, kterých je v knize spousta. Není nic horšího, než se těšit na román a být potom pořádně zklamán. 

Čarodějnice: Salem 1692 jsou rozděleny do dvanácti kapitol. Už jen jejich názvy probouzí obrovskou zvědavost a nutí k listování. V podobě příjemného překvapení jsou v knize ukryty dvě části s otištěnými fotografiemi, náčrty a malbami, které čtenáře ujistí, že se opravdu jedná o něco reálného, a že nečte žádnou smyšlenou fantasy. Stacy Schiff musela probádat a shromáždit strašnou hromadu materiálů. Je až neuvěřitelné, kolik toho všeho zasadila do jedné knihy, a to takovým způsobem, že je z historických faktů a událostí sestaven čtivý příběh mající hlavu a patu. Čtenář nebude nucen číst letopočty a strohé názvy událostí, nýbrž bude prožívat temné okamžiky ze života lidí, kteří měli v 17. století buď štěstí nebo smůlu. 

Čarodějnické procesy je téma, jenž se stále častěji objevuje v různých filmech či seriálech. Zde je zveřejněno pouze z pohledu režiséra, který si na tato zvěrstva udělal vlastní obrázek a ten šíří dál ve svém díle. Při čtení Čarodějnic jsem měla úplně jiný pocit, Stacy vše srozumitelně vysvětluje a nestane se, že by nějaké následující události neseděly nebo se dokonce vylučovaly. Určitě jsem si v tomto díle přišla na své a nasála jsem nové množství informací. 

Mám jen jedinou výtku, a sice titulek na přebalu knihy. Stacy Schiff získala Pulitzerovu cenu za román Véra, nikoli za Kleopatru. To ovšem obsah Čarodějnic neovlivní, proto je hodnotím kladně. 

Anita

Anotace:

Nositelka Pulitzerovy ceny za román Véra odhaluje tajemství čarodějnických soudů v Salemu. 

Začalo to v roce 1692 během mimořádně drsné massachusettské zimy, kdy dcera duchovního začala křičet a zmítat se v křečích. Celá záležitost skončila o necelý rok později oběšením devatenácti mužů a žen a jeden starší muž byl popraven rozdrcením. Strach se rychle šířil, zasáhl nejvzdělanější muže i významné politiky v kolonii. Sousedé obviňovali sousedy, rodiče děti, manželé manželky, děti rodiče a sourozenci na sebe navzájem podávali žaloby. 

Román Stacy Schiff, jenž živě zachycuje neklidnou atmosféru Ameriky sedmnáctého století, nás do této doby plné úzkosti zavádí. Ukazuje nám, jak skupina dospívajících dívek přivedla vznikající kolonii k rozkladu a jak rychle se šířila epidemie obviňování, soudních procesů a poprav, až se vymkla kontrole. Překvapující výsledky pátrání odhalují především podrobnosti, kterých si všimlo jen málo historiků. Každý detail koloniálního života pouhé desítky let po příchodu prvních osadníků -  rodiny, farmaření, modlení, vedení domácností, nebezpečí života na okraji divočiny, odcizení od Anglie, tlaky života ovládaného biblickým myšlením - je líčen s jasností, která činí téměř nepochopitelné události srozumitelnými. 

Přicházím sice s křížkem po funuse, ale občas mě postihne problém většiny knihomolů, a sice stav "nestíhám číst". A taky jsem musela vyřešit menší potíž, jelikož se hodně špatně čte kniha, kterou vůbec nemáte. Manželé odvedle jsem si tedy včera "konečně" půjčila a rovnou jsem je zhltla na jedno posezení. Mívám taková tušení, že nemá cenu utrácet peníze za světové boom thrillery, které se líbí všem, všichni je masově čtou a ostatní čtenáři jsou divní. Bylo toto tušení na místě?

Asi nikoho nepřekvapím a nenadzvednu ze židle, když Manželé odvedle nastěhuji třeba k Dívce ve vlaku (třeba = protože jsem na ní také psala recenzi a moc ráda s ní podobné knihy porovnávám). Tohle přirovnání je určitě na místě a napadne spousty lidí, už jen kvůli tomu, že samotná fyzická kniha je jako dvojče Dívky ve vlaku. A samozřejmě je také zdobená "razítkem" světový bestseller (na tato označení začínám mít alergii, hlavně proto, že to vzhledu knihy dost ubližuje).

"Marco zaslechl, jak si policisté vevnitř šeptají, že povolají psy cvičené pro vyhledávání lidských ostatků. Není žádný hlupák. Nepřistoupili by k tomu, kdyby si nemysleli, že Cora byla mrtvá, ještě než zmizela z domu. Policie se zjevně domnívá, že s Anne zabili vlastní dítě."

(úryvek z knihy str. 32)

Manželé odvedle mají velice jednoduchý děj, proto má anotace jen několik málo řádků. Ono k němu prostě není co víc říct, když nechcete prozradit zápletku. Nemá smysl, abych ho převypravovala, koukněte tedy o pár řádků níže. Příběh je rozdělen do poměrně krátkých kapitol, samozřejmě každá končí napínavým okamžikem, což je dle mého názoru hlavní důvod, proč je kniha tak světově čtivá. Čtenáři jsou zvědaví a zajímá je, jak vše bude pokračovat. Kapitoly nemají vlastní názvy, jsou jednoduše očíslované, vyprávěné v er-formě. To je chyba, protože pokus o popisování pocitů, myšlenek a rozhovorů několika osob je potom poněkud zamotaný a zmatený. Na druhou stranu, hrdinů je zde velmi poskromnu a děj je vyprávěn úsečně a nezachází příliš do hloubky. Zhruba v polovině knihy je čtenáři z ničeho nic prozrazena zápletka, alespoň si to má čtenář myslet a rozhodnout se, jestli bude číst dál nebo knihu odloží s tím, že už je vše jasné (co je tedy na těch zbývajících stranách?). Já jsem četla dál, jelikož tento objev neodpovídal mému tipu o hlavním únosci a manipulátorovi a i proto, že jsem Manželé odvedle chtěla přečíst za každou cenu. 

"Marco stiskne volat, srdce mu bije jako splašené. Slyší v mobilu vyzvánění. Jednou, podruhé. 

A potom hlas, který zná. "To to trvalo, než jsi zavolal.""

(úryvek z knihy str. 180)

Ráda čtu detektivky, resp. převážně čtu detektivky, a tak jsem si nemohla nevšimnou, jak neschopně byla v tomto příběhu vybarvena práce policie a vše se vysvětlí z minuty na minutu. Jakoby si autorka při psaní řekla, že už toho má dost a příběh teď a tady ukončí. Dodá všemu krátké vysvětlení, policie vytáhne svůj triumf, všichni jsou šťastní, i přesto, že každý je lhář. Sečteno podtrženo, téměř jsem čekala, až naše manželská dvojice spokojeně ulehne ke spánku, kterému bude předcházet vášnivá a bouřlivá noc. Alespoň poslední dvě stránky knihy mi vykouzlily úsměv na tváři, on to přeci jen happyend nebude, nebo se pletu?

"Anne zamrazí až do morku kostí. Napadá ji, jestli malé při posledním kojení v jedenáct něco neudělala. Dala jí pohlavek, ale dál už si na nic nevzpomíná. Provedla snad ještě něco horšího? Ano? Zabila ji? Našel ji Marco v půl jedné mrtvou a pomyslel na nejhorší - a pokusil se ji krýt?"

(úryvek z knihy str. 182)

Málokdy v recenzích dávám konečné hodnocení, ale v tomto případě vybarvuji pouze dvě hvězdičky z pěti. Tu první za velice jednoduché vyprávění příběhu, kterému se nemusí věnovat veškerá pozornost a může se číst opravdu za pochodu. Druhou hvězdičku uděluji za vymyšlené povahy a chování některých hlavních hrdinů, chvíli je čtenář miluje a za okamžik má chuť jim jejich hloupostí zničit život ještě víc. 

Jak bych to shrnula? Mnoho povyku pro nic. Obrovská reklama, bez které by se kniha zařadila mezi obyčejné průměrné thrillery. 

Anita

Anotace:

Vaše sousedka nechce, abyste vzali své šestiměsíční dítě na slavnostní večeři. Nic osobního, ale rušilo by pláčem. Váš manžel prohlásí, že to nevadí. Bydlíme přece hned vedle. Zapneme dětskou chůvičku a každou půl hodinu ho přijdeme zkontrolovat. Vaše dcerka spala, když jste ji viděli naposledy. Teď stoupáte po schodech do svého mrtvolně tichého domu a vše nejhorší noční můry se naplnily. Je pryč. Nikdy předtím u vás nebyla policie. Teď prohlížejí celý váš dům a kdoví, co tam všechno najdou.

"Hluboko jsme pohřbeny,

pod hromadou kamení.

Přesto z hloubky země,

kosti vyhrabeme.

Uhodneš, kdo jsme?"

(Vzpomínky - lidová hádanka)

Po přečtení anotace na knihu Zimní lidé jsem si vůbec nedokázala vytvořit představu o jejím příběhu. Čím je tak výjimečný a pohlcující, jak slibují věty na zadní straně přebalu? Nemohla jsem této záhadě odolat, a proto jsem se rozhodla, že se do tohoto neznámého dobrodružství musím ponořit. Žánrově bych knihu zařadila na rozcestí thrillerů a románu, ovšem s obrovským nádechem tajemna, probouzejícího se strachu s přibývajícím počtem stránek a touze rozluštit na první pohled nerozluštitelné. Troufám si tedy knihu označit za jeden z nejlepších mystery žánrů, jaký jsem v poslední době četla. 

Příběh se prolíná mezi dvěma časovými rovinami, jednou jsme v roce 1908, podruhé v současnosti, ale stále se ocitáme na tomtéž místě. Už jen tento více než stoletý přeskok upouští uzdu čtenářovi fantazii. Nejdříve jsem byla poněkud negativně zaskočená a začala jsem se smiřovat s faktem, že jsem si vybrala špatně a Zimní lidé nejsou to pravé, ale jakmile jsem otočila list a čekala na mě kapitola s nadpisem "současnost" probudila se ve mě zvědavost a četla jsem dál. Od té chvíle jsem knihu nepustila z rukou a zavřela jsem jí až po jejím přečtení. Strašně ráda si představuji, kdo asi žil na daném místě před několika lety a jak to tam tehdy fungovalo. Zimní lidé právě toto přinášejí. 

V roce 1908 čtenář prožívá příběh rodiny Sáry Harrisonové. Chudé rodiny, která doslova přežívá na odlehlé malé farmě blízko tajemného lesa, který skrývá obrovský skalní úkaz známý jako Ďáblův pařát. Už jen jeho název vzbuzuje v obyvatelích blízkého městečka obavy, samotný strach přináší příběhy a legendy, které se o něm vypravují. Martin, Sářin manžel, je jedním z těch, který má z lesa zvláštní nepopsatelný pocit, při každé úpravě svých políček nachází všelijaké poklady a nikdy si nedokáže vysvětlit, jak se tam mohly dostat. Kolem jejich domu se vznáší neviditelný nafouknutý balón temného osudu a čeká na pravou chvíli, kdy praskne a rodině navždy změní životy...

""Reverend Ayers říká, že až umřeme, naše duše odletí do nebe a tam se setká s Bohem."

"Ty tomu věříš?" zeptala se tetička a upřeně hleděla na cestu před námi.

"Ty jsi mě učila něco jiného," odvětila jsem."

(úryvek z knihy str. 114)

Ruthie se ráno probouzí se strašnou kocovinou. Od mladší sestry se dozvídá, že jejich matka Alice od včerejšího dne není doma, zmizela jako pára nad hrncem. Ruthie nechápe, kam mohla jít, jelikož Alice kromě středy a soboty nikdy nikam nechodila a už vůbec by nešla do města pěšky, ale odjela ve své dodávce, která je zaparkovaná před domem. Sestry tak prohledávají dům, stodolu a pátrají po stopách, které by jim prozradily, kam se Alice vydala. Ovšem, to, co najdou je natolik zaskočí, že si už vůbec nejsou ničím jisté. Jaká další tajemství před nimi jejich matka skrývá? Existují v domě ještě nějaké skrýše, o kterých sestry netuší? Proč je skříň v ložnici zatlučená prkny? 

Střídání minulosti se současností i v tomto příběhu tvoří čtivou atmosféru. Čtenáře zajímá, co se děje v obou časových rovinách, chce vědět vše, chce znát klíče k nespočtu záhadám, které kniha nabízí, proto obrací listy dál a dál, dokud se neocitne v poslední kapitole. Sama jsem četla dychtivě a doslova jsem hltala každý odstavec, každou větu, každé slovo. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak moc detailně měla autorka celý příběh předem promyšlený a postupně pomaloučku otevírala zásuvky s tajnými ingrediencemi. Možná si tedy řeknete, že byl děj zdlouhavý a pomalý, ale opak je pravdou. Na tří stech stránkách se toho událo mnoho a nebyl v nich prostor pro tichá místa. 

"Mezi naším světem a světem duchů se nachází brány nebo portály. Jeden z nich je přímo tady ve West Hall."

(úryvek z knihy str. 222)

Přiznám se, že jsem se při čtení Zimních lidí bála. Autorka umí velmi přesvědčivě vyprávět a vzbudit ve čtenáři strach, dokonce i víru v nadpřirozeno. Tušíte, že tento děj nemůže být reálný, ale i přesto se ohlížíte kolem a máte tendenci postavit před šatní skříň něco hodně těžkého. Budete usínat s podivným pocitem, který vyvolá pootevřený konec knihy, budete i přes svůj zdravý rozum uvažovat nad otázkou: "Je tohle přeci jen možné?"...

Přála bych si, aby autorka v tomto psaním pokračovala. Chci se znovu bát.

Anita

Anotace:

West Hall ve Vermontu bylo vždy město podivných zmizení a starých legend. Nejzáhadnější z nich je smrt Sary Harrison Shey, která byla v roce 1908 nalezena mrtvá na poli za jejím domem, jen několik měsíců po tragické smrti své dcery. Nyní, v současnosti, žije devatenáctiletá Ruthie na tomtéž statku se svou matkou Alicí a mladší sestrou. Jednoho rána Ruthie zjistí, že její matka zmizela. Ve snaze najít nějakou stopu prohledává matčinu ložnici a pod podlahou nalézá starý deník Sary Harrison Shey. Ruthie je náhle vtažena do prastarého tajemství a zjistí, že není zdaleka jediná, kdo na tomto statku hledá někoho zmizelého. Ale může být jediná, která tuto stále se opakující historii zastaví...

Občas mě přepadne takový zvláštní pocit, díky kterému vím, že se mi daná kniha bude určitě líbit, přičemž jsem si ji ani nestihla pořídit a vůbec jsem nezkoumala její anotaci. Takovou moc má nade mnou Samuel Bjork, který ji získal svou první knihou V lese visí anděl a zároveň prvním dílem série Holger Munch. Poněvadž se mi jeho prvotina velice líbila, bez váhání jsem se pustila do čtení druhého dílu Sova. 

Společně s Holgerem a Miou náš čeká další napínavé dobrodružství s velmi dobře ukrytou zápletkou. Čtenáře bude stát spoustu sil její objevení, možná se mu ani nepodaří chytit vraha dříve než hlavní detektivní dvojici. Mia Mesíční paprsek se od posledního případu, zvaného V lese visí anděl, ani trošku nevrátila do svého šťastného života, který vedla před smrtí svého sesterského dvojčete. Spíše naopak... Bydlí mezi krabicemi, jejichž obsah není schopná vybalit, tráví každou volnou hodinu v baru u sklenice piva a velkého panáku Jägermeistera, dokonce se rozhodne ke konečnému kroku k sebevraždě, ze kterého ji již podruhé nevědomky zachrání starý dobrý Holger. Naopak o Holgerovi a jeho osobním životě se toho v příběhu vypráví jen zřídka, nejspíš bylo vše podstatné prozrazeno v první díle, i když pamatujete si na jeho dceru Miriam? Tak se nechte překvapit. Můj názor na bláznivou Miu se vůbec nezměnil, Mia se mi nezamlouvá, protiví se mi a představa, že ji její kolegové mají za výjimečnou a geniální mi připadá přitažená za vlasy. Na druhou stranu by bez ní byla kniha nudná a Holger by neměl žádný ženský protějšek, jenž ho obdivuje a zároveň přivádí k zoufalství. Přesně to je jeden z důvodů, proč obě knihy Samuela Bjorka natolik zbožňuji.  

Je neuvěřitelné, jakým způsobem si dokáže kniha čtenáře omotat kolem prstu a nutit ho číst stále dál a dál, přičemž tempo vyšetřování uvízne prakticky hned na začátku v mrtvém bodě. Může za to právě pesimistická Miina povaha, která všechny ostatní kolegy stahuje dolů? Ano i ne, podstatné je, že tým stojí tváří v tvář složitému případu. Musejí za každou cenu zjistit, co se stalo nalezené mrtvé dívce, kterou vlastně vůbec nikdo nehledal a nikomu nechyběla. Jak je to vůbec možné? Mrtvola mladého děvčete hned na pouhý pohled na něco ukazuje, leží nahá uprostřed pentagramu vystlaného sovím peřím, vyhublá na kost a ztracená v lese. Nalezením této chuděrky zlo rozhodně nekončí, teprve se pomalu probouzí a číhá na své další oběti. Mia a Holger bojují s časem, hledají vraha, pátrají po každé stopě, která by jim mohla pomoci. Čemu, ale opravdu nerozumí je obsah dívčina žaludku, proč v sobě měla pouze psí granule? 

Samuel Bjork ani v případě Sovy nepolevil a dal do jejího vyprávění vše, co musí mít každá správná severská detektivka. Možná se trošku přepočítal a naservíroval nám hned několik zničených duší, pomatených jedinců a lidí, kteří mají ve skříni obrovského kostlivce...ale kdo nemá, že? Čtenáře rozhodně čeká napínavá jízda, čtyři sta stran mu bude připadat ve finále strašně málo a bude mu líto, že už je pachatel dopaden. 

"Sova: Většina sov jsou samostatně žijící noční živočichové s řadou adaptací, které jim umožňují lovit za tmy."

Anita

Anotace:

V lese kousek od Osla je v podivném hnízdě ze sovího peří nalezeno tělo sedmnáctileté dívky, jež se před tím ztratila z domova pro problémovou mládež. Případem se začne zabývat zkušení detektiv Holger Munch se svým týmem. Vyšetřování pro nedostatek stop začíná váznout na mrtvém bodě, ale pak IT odborníkovi z oddělení vražd záhadný hecker pošle nahrávku, jež odhalí znepokojivé podrobnosti o osudu zabité dívky; ve filmu se na okraji mihne silueta vraha převlečeného za sovu, nočního dravce symbolizujícího smrt... A pátrání se roztočí na plné obrátky. Sova opět přináší promyšlenou, napínavou zápletku a proniká hluboko pod povrch lidské mysle stejně jako první Bjorkův román V lese visí anděl. Zároveň se v ní noříme hlouběji do soukromí detektivů Holgera Muncha a Mii Krügerové, které se díky veleúspěšnému prvnímu dílu řady již oblíbili čtenáři ve spoustě zemí. Spolu s tím, jak se snaží co nejrychleji rozlousknout zapeklitý případ a zastavit brutálního vraha, se oba vyšetřovatelé musí porovnat i s řadou výzev, které před ně staví jejich osobní životy. 

Jakmile jsem dostala nabídku od Megaknih, a to přečíst si právě vydanou knihu OpRAWme se od českého autora Stanislava Skřičky, byla jsem trošku v rozpacích, protože jsem vůbec nevěděla o co se vlastně jedná. Na mé rozhodnutí měla tedy zásadní vliv anotace. Právě samotná anotace na tuto knihu je napsaná velmi zdařile, trefně a vystihuje vše, co v knize opravdu najdeme, proto už je napsání recenze pouhou třešničkou na dortu. 

"Patrně jediný způsob, jak si zachovat zdraví, je jíst, co ti nechutná, pít, co se ti oškliví, a dělat, co se ti nechce."

Je to pravda i v tomto případě?

Musím se přiznat, že jsem od knihy nečekala žádné veliké zázraky, na nějaký wow-efekt jsem vůbec nebyla připravena. Může být vyprávění o tomto tématu opravdu zábavné, nenásilně poučné a přínosné? Odpověď je prostá, ano může a hned ve dvou směrech. Pokud upřednostňujete zdravý životní styl a nedovede si vůbec představit žít nějakým jiným způsobem, je to součást vás a vy se nehodláte měnit, bude se vám kniha líbit. Bude se vám moc líbit. Může se sice stát, že většinu informací, kterou si zde načtete, berete již teď jako samozřejmost, ale i přesto se určitě na světlo světa vynoří vaše mezery (ať už se bavíme o čemkoli), které byste rádi vyplnili a žili tak ještě zdravěji. Tak na co ještě čekáte? Zde máte skvělou "encyklopedii" s příběhem, ilustracemi, zážitky ze života, ukázky jídelníčků a názorů spousty dalších lidí. 

"Cokoli, co dáme do pusy, musí komunikovat s naším organizmem."

Nyní přichází řada na ty, kteří doteď kroutili hlavou a nezařadili se do první skupinky. Sem patřím i já, osobnost, která se nenechá strhnout lavinou a nepoběží s davem za každou cenu. Nepotřebuji mít a dělat vše, co je aktuálně moderní a údajně zdravé a tělu prospěšné. Ovšem, i přes to jsem si v knize našla několik odstavců, které zůstanou zvýrazněné a budu se k nim vracet. Nedokážu si třeba představit svůj jídelníček bez pečiva a mléka, což je podle knihy jedna z nejcennějších rad, ale můžu své pečivo nahradit jiným druhem, ono to je občas těžké kdesi v Horní-Dolní sehnat čerstvou housku a ještě znát její přesné složení, ale uvidíme.. Snaha se přeci také cení, ne? Tím chci říct, že i nefalšovaný všeho-žroutík si může knihu oblíbit.

"Dědula si šel k baru pro pivo.

Rychle jsem pošeptal Stevovi: "Svým způsobem má děda pravdu. Kdo to je?"

"To je poradce Roberta de Nira."

Spadla mi čelist: "Tyyyjo, ta konzultace mě přijde asi pěkně draho."

"Bude to stát jen účet na baru."

Jak už jsem nakousla téma grafického zpracování knihy, tak velice ráda mohu říci, že pouze trefnou a krásnou obálkou to vůbec nekončí. OpRAWme se je z obrovské části ilustrovaná, alespoň na každé dvoustraně najdete jeden obrázek, který je vtipný, sedí k tématu a ještě více povzbudí čtenářovu zvědavost. Co dalšího upoutá pátrající oči? Nadpisy, titulky, podtitulky, komentáře... budu se opakovat (teď zase nechci, aby to vypadalo, že celá kniha je jeden velký vtip, to rozhodně ne), ale moc jsem se při čtení bavila, zároveň jsem se "učila" a vstřebávala nové informace. A to je přeci hodně důležité, jelikož tohle je to poslední, co bych od knihy s tímto zaměřením očekávala. Velké plus.

Kniha je psaná podle scénáře filmu, který byl natáčený v Americe, tímto úvodem Stanislav Skřička přivítá čtenáře a mimo jiné prozradí, proč se do psaní OpRAWme se vůbec odhodlal. Následují kapitoly vyprávějí o potravinách jako takových, o detoxu organizmu, o závislostech na "špatných" potravinách, o zlozvycích ve stravování, o osmotické vodě (jelikož zdravá strava se netýká pouze pevné potravy), o správné výživě již od kojence a nezapomíná brát zřetel i na témata, tykajících se bydlení, okolí, pohybu, duševního zdraví a vnitřního klidu. Možná to pro čtenáře z "druhé skupiny" zní děsivě a cizojazyčně, ale opravdu se není čeho bát. 

Za získání této zkušenost jsem moc ráda. Nemám v plánu řídit svůj život podle všech rad, které mi kniha dala, ale také to neznamená, že se nepokusím svůj životní styl uvést na zdravější cestu. Jak napsal jeden čtenář v komentářích na Databázi knih: "...Hned po prvních pár stránkách jsem si běžel do večerky koupit meloun."

"Vše souvisí se vším."

Anita

Anotace:

Kniha je napsána podle scénáře dokumentu točeného s předními odborníky z ozdravných institutů a univerzit na americkém kontinentu. Je v ní srozumitelně vysvětleno, jak funguje výživa a co v těle dokážou vlastní ozdravné procesy. Biochemické vzorce jsou tu přetlumočeny do lidového podání. Sporné věci a mýty ve stravě se řeší návštěvou pravěku, kde se vždy nachází ta správná odpověď. V knize se odhalí spousta mýtů "zdravé stravy", například: Proč jsou nezdravé himalájské soli, klíčky, vláknina, svačinky jablko s mrkví či mladá vojtěška alfa-alfa. Proč se zběsilým běháním většinou nehubne, proč moc nefungují ořechové tyčinky pro sportovce... Dozvíme se také, jak vytěžit maximum živin z ořechů, jak získat léčivou vodu ze studánky i doma v kuchyni, anebo proč nemáme chuť na maso z dravců či na vařený meloun. Kromě banálních rad, jak zhubnout s plným žaludkem, jak nemít zubní kazy a jak si prodloužit život, se dozvíme nejen, jak se dá snadno vyléčit astma, alergie či atopický ekzém, ale také těžší kalibr: epilepsie, autismus, syndrom vyhoření, neplodnost a dokonce i rakovina. Kniha není určena jen nemocným lidem, ale jsou zde i kapitoly pro upevnění zdraví, vitality a výkonů - od miminek přes vrcholové sportovce až po seniory. Pro snadné pochopení zdravé výživy je zde několik vzorových týdenních jídelníčků pro všechny cílové skupiny. První jídelníček má podtitul "Dejte mi pokoj s nějakou dietou!" a poslední je "Jídelníček na hubnutí s plným břichem." Co se v knize nedozvíme je, proč se nejmenuje stejně jako pracovní název scénáře, podle kterého byla napsaná: "Zastřelil jsem svého výživového poradce, milé dámy". Jeho český pracovní název je mírumilovnější, půjčili jsme si jej od Karla Čapka: "Jak si pejsek s kočičkou dělali dort." Dalo by se říci, že kniha je návod, jak se skutečně můžeme "opravit" a dožít sta let v plné síle, zdraví a vitalitě. A to vše na bázi pravdy a produktů zakoupených "zdarma" v supermarketu Příroda...

Určitě se již několikrát každému čtenáři přihodí, že si zamiluje knihu na první pohled. Nepotřebuje si číst anotaci, nemá potřebu zajímat se o autora a vůbec nevyhledává žádné recenze. Knihu si koupí a nese domu, teprve tam vlastně objevuje její příběh a okamžitě se pouští do nového dobrodružství. Přesně toto se mi stalo s knihou Vzestup raketových dívek od Nathalie Holt, kterou jsem poznala jen díky jejím dívkám. První myšlenka, která mi proletěla hlavou byla: "Jak dokázala napsat něco tak úžasného, složitého a jednoduchého zároveň?". 

Matematika. Pro někoho noční můra, pro někoho španělská vesnice, pro někoho nepochopitelná věda, pro někoho utrpení, které sotva zdolává, ale pro někoho může znamenat celý život, úžasnou práci v chytrém kolektivu a hlavně, příležitost zapsat se do dějin celého světa. Takovou příležitost získaly americké dívky, které se narodily s matematickým mozkem a chutí pracovat ve výzkumném centru, později JPL (Jet Propulsion Laboratory - Laboratoř proudového pohonu). Dívky, které i přes maximální pracovní nasazení, jenž znamenalo být v práci klidně i přes noc či několik dní v kuse, dokázaly udržovat svou domácnost, starat se o své ženské já a žít plnohodnotný osobní život. Prožívaly pracovní úspěchy, neúspěchy, ale stíhaly zařizovat svatbu, věnovat se manželovi a přivést na svět své milované potomky. Už jen na takové téma by se dala napsat celá kniha a rozhodně by byla čtená a velice oblíbená. 

Co ale, když do takového příběhu propleteme objevování vesmíru. Od prvotních krůčků, kdy se skupinka nadšenců rozhodla nesedět pořád u stolu, ale začít své myšlenky realizovat a riskovat s pokusy, i kdyby se jich většina neměla vůbec podařit. A že tomu tak bylo. Vzestup raketových dívek je vlastně z obrovské části pouze o neúspěšných pokusech, chybných odhadech, nedosažitelných cílech a lidských omylech. Na druhou stranu knihu rozhodně nemůžeme označit jako sbírku všech vyhaslých plánů a zbytečného úsilí, jenž pro ně bylo vynaloženo, protože i přes tato nesčetná negativa tito nadšenci dosáhli něčeho naprosto nepředstavitelného, bláznivého, šíleného a průlomového v historii vesmíru, technologie, balistických střel, raket a nejen toho. 

Dnes je pro nás zkratka NASA něco tak běžného, že nás ani nenapadne zamyslet se nad jejím vznikem. Je složité si představit, co všechno muselo předcházet dni, kdy se pes Lajka úspěšně dostal do vesmíru. Kolik pokusů bylo ve výzkumném středisku odstartováno, kolik stránek musely výpočtářky popsat ručně pouze obyčejnou tužkou, než získaly správný vzoreček či matematický vztah pro danou situaci. Jak bojovaly s první kalkulačkou, která zabírala polovinu stolu a uměla pouze základní aplikace - sčítání, odečítání, násobení a dělení. A co vývoj technologie? Jak vypadal první počítač, pro který musela být speciálně vyhrazena velká místnost? V porovnání s dnešním notebookem je to strašně směšná představa. Co už vůbec není směšné je výsledek lidských omylů a chyb. Špatně odečtené číslo, zapomenutá odmocnina? Malá chybička ve výpočtu a celá raketa se řítí k zemi a s ní i několik měsíců tvrdé práce a dřiny. Ovšem, nadšenci se nevzdávají a bojují dál, začínají od začátku, hledají mezery...

Dokázala bych o knize psát mnohem déle, ale už by to nebylo ono a spíše bych od ní odradila než navnadila. Je tedy jasné, jak moc se mi tento příběh líbí. Vzestup raketových dívek je kniha, kterou si může přečíst naprosto kdokoli a nemusí mít žádný strach, že by jí nerozuměl nebo se v ní ztrácel. Přehledněji a lidštěji už to Nathalia Holt napsat nemohla. Za to má můj velký obdiv. Mezi stránky umístila ilustrace a dobové fotografie, které jsou popsány. Je úžasné číst o raketových dívkách a zároveň vědět, jak tehdy opravdu vypadaly a jak vypadají dnes. Další poklona patří knihám Omega,  za vytvoření krásné obálky. 

Anita

Anotace:

Když za druhé světové války potřebovala nově zřízená JPL (Jet Propulsion Laboratory - Laboratoř proudového pohonu) matematiky, kterým to rychle myslí, a kteří dokáží vypočítat rychlost proudění nebo trajektorii rakety, přijali elitní skupinu mladých žen, kterým se přezdívalo "lidské počítače". Ty se pouze s tužkou, papírem a nadáním pro matematiku nesmazatelně podepsaly na výzkumu raketového pohonu. Díky nim např. Spojené státy vyvinuly své první balistické střely. Snem těchto žen však nikdy nebyl vývoj zbraní, ale výzkum vesmíru. Proto když se JPL stala součástí nové agentury zvané NASA, začaly pracovat na prvních sondách letících na Měsíc, Venuši, Mars a další vesmírná tělesa. Později, když digitální počítače téměř zcela nahradily lidské mozky, byla JPL jedinečná v tom, že si svůj tým žen uchovala a pouze změnila jejich náplň práce. Staly se z nich první programátorky a ženy-konstruktérky. Díky jejich úsilí jsme mohli do vesmíru vypustit rakety, které nám ukázaly obrysy naší sluneční soustavy. Kniha Vzestup raketových dívek vypráví příběh těchto vědkyň, které nejen že utvářely dějiny vesmírného programu, ale také vyšlapaly cestu pro další ženy, které toužily po vědecké kariéře. Kniha je výsledkem rešerší a rozhovorů s bývalými zaměstnankyněmi JPL. Nabízí tak jedinečný pohled na úlohu žen ve vědě a vrhá nové světlo jak na naši minulost, tak na to, kam budou směřovat naše další kroky.

Omega představuje druhý díl série Oxen od dánského autora Jense Henrika Jensena Temní muži. Stejně jako v předchozí knize Oběšení psi nás bude příběhem provázet hlavní hrdina Niels Oxen, nositel nejvyššího dánského vyznamenání a bývalí elitní voják, člověk, kterému ke spokojenému životu stačí málo a upřednostňuje klid a samotu nad veškerou celostátní chválou či movitostí. 

Dostala jsem se do podivné situace. Chci v této recenzi ostatním čtenářům představit Temné muže a dát jim tak k přemýšlení klady a zápory této knihy, bude pak jen na nich, jak s informacemi, které jim zde předám, naloží. Ovšem... oba příběhy mám čerstvě přečtené, dokonce jsem je četla okamžitě za sebou. Většinou si série prokládám jinými knihami nebo dlouho čekám, až vůbec další díl vyjde. Mám tedy spoustu času utřídit si myšlenky a příběhy mezi sebou porovnat. Tentokrát to bylo jinak a já koukám na svou recenzi na Oběšené psi a mám chuť jí sem překopírovat. Proč?

Osobně mám série v oblibě a čtu převážně takové, kde se vyskytují stejné hlavní postavy, mající svůj osobní příběh, který se všemi díly vleče s nimi, ale přitom je hlavní děj každé knihy odlišný, má jinou zápletku a trošku odlišné prostředí. To se v případě série Oxen říci nedá. Na rovinu si tedy troufám říct, že čtenáře, kterého neoslovila kniha Oběšení psi, nejspíš stejně neosloví Temní muži. Teď přichází na řadu odpověď na otázku výše...

Temní muži se drží historického podtextu Dánského dvora, jeho aktuální situaci, vládě severu, jihu a východu, jejich vůdců, politické moci s ukrytým tajemstvím, které není určené pro oči a uši nikoho tam "venku". Celý příběh postupně začíná a probíhá "shodně" jako v předchozím případě. Čtenáře samozřejmě čeká spousta stránek napětí, dobrodružství a policejních manévrů na té nejvyšší úrovni, ale stále v tom nevidím nic nového, co by se odlišilo od Oběšených psů. Můžu mít tento názor hlavně proto, že mi při čtení knihy Jens Henrik Jensen neustále opakoval, co se vlastně stalo v předchozí knize, proč se tato situace může vyřešit tímto způsobem, a proč má hlavní hrdina v kapse zrovna teď nůž... Působilo to na mě dojmem, že si sám autor není jistý, jak se při psaní dostal do onoho bodu a má nutkání čtenáři vysvětlovat každičký detail. Není pak proto vůbec těžké vydat se po stopách střípků, jenž nejsou neustále omílané, a dostat se ke klíči k otevření bran Dánského dvora dřív, než se to povede detektivům. Sérii Oxen lze začíst číst druhým dílem a vůbec nebudete mít pocit, že jste o něco přišli a budete se v příběhu ztrácet. Ani vášnivé napětí mezi Nielsem Oxenem a Margrethe Franckovou nezůstane nezopakováno. 

Nakonec mohu/musím/chci/láká mě to čtenáře opět odkázat na mou recenzi Oběšených psů a anotaci obou knih. Jens Henrik Jensen píše nápaditě, hraje si s historií, umí použít fakta a vytvořit z nich zajímavou zápletku, dokáže do knihy vtěsnat spoustu informací a vytvořit tajemný příběh. Bohužel, jak už to bývá, čtenáři vždy vše nesedne a nemůže se mu každá kniha líbit na sto procent.

Anita

Anotace:

Niels Oxen, bývalý příslušník dánské armády, nositel nejvyššího vyznamenání, žije a pracuje na Jutském poloostrově na rybí chovné stanici pod rumunskou identitou. V tomto odlehlém místě bojuje se svými vnitřními démony a žije v neustálé pohotovost - skrývá totiž tajemství, které ho drží při životě, ale může ho nakonec i zabít. Když je zavražděn kurátor na hradě a o případ se začne zajímat dánský ministr spravedlnosti, rozběhne se rychlý sled událostí. Niels má jen velmi málo přátel. Jednou z nich je jeho stará známá z dánských bezpečnostních a zpravodajských služeb Margrethe Franck, která ho hledala více  než rok. Když ho konečně vysleduje, jejich osud je zabezpečen. Najednou je Oxen terčem pátrání. Někteří mu chtějí pomoct. Jiní ho chtějí zabít. Kdo je přítel a kdo nepřítel? Ještě jednou se Franck a Oxen spojí své síly proti mocným a hledaný veterán má jen dvě možnosti: zvítězí nebo zahyne. The dark men je pokračování románu Hangdogs, prvního dílu trilogie o Nielsovi Oxenovi...